Krajina České republiky jako společný výtvor člověka a přírody se skládá z drobné mozaiky, která je stavebním kamenem biodiverzity. Probíhající klimatické změny mění i tvář naší krajiny, přinášejí např. dlouhodobá sucha, vysoké teploty nebo přívalové deště či povodně. K tomu přistupuje člověk se svým hospodařením. Současný stav české krajiny není uspokojivý. Prvotní příčinou jsou po desetiletí uplatňované nevhodné velkoplošné a technické způsoby jejího zemědělského a lesnického využívání. Z české krajiny zmizely tisíce hektarů volné zeleně a mokřadů, statisíce kilometrů mezí a polních cest. Více než polovina zemědělských půd je postižena vodní a větrnou erozí. Nedostatek organické hmoty v půdě je příčinou poklesu její úživnosti a schopnosti vázat vodu. Navíc každým rokem ubývá kolem 5 000 hektarů většinou nejlepších zemědělských půd z důvodu zástavby, zatímco v obcích přežívají nevyužité prostory v podobě brownfields. Jsme tranzitní zemí Evropy, což se odráží na zhoršené kvalitě zdraví místních obyvatel.
Podobnými zprávami se plní noviny až v poslední době i přesto, že na situaci upozorňuje vědecká obec již drahnou dobu. Nyní se ukazuje, že propojení, vědy, ochrany přírody ale i krajinného plánování je dnes již nezbytností pro udržitelné hospodaření. Situace je vážná, ale není neřešitelná. Vědci si jako první uvědomili, že pro uchopení komplexního tématu krajiny je nutná mezioborová spolupráce a dnes už také málokdo pochybuje o tom, že výsledky jejich práce mají šanci především s politickou podporou. Všemi uvedenými problémy se zabývá Platforma pro krajinu (www.nasekrajina.local) jako neformální uskupení odborníků na téma krajiny z různých oborů. Platformě se na příkladu sucha a povodní podařilo navrhnout seznam konkrétních opatření zmírňující jejich negativní dopad nebo publikovat pod patronací Strategie AV21 knihu Krajina lidé. Na knize se podílelo přes 60 pracovníků z převážně vědeckých institucí, kteří čtenáře seznamují s výzkumem a udržitelným hospodařením v české krajině. Autoři do knihy zařadili novinky o využívání půd v zemědělství, o hospodaření v lesích, o problematice vody, o narušené krajině a její obnově, o ochraně přírody a krajinném plánování. Dočtete se zde např. odpovědi na otázky, jak lze třídit a měřit krajinu a jaké služby nám přináší. Víte například že, pěstování kukuřice bez půdoochranné technologie vede k rychlé erozi? Anebo že z krajiny zcela vymizela koroptev polní, dříve běžný pták, který využíval nescelených polí a neupravených polních cest a mezí, nebyl rušen přemnoženou zvěří a likvidován dnes všudypřítomnou chemií? Víte, že na řadě lokalit v České republice je kvůli klimatickým změnám dopěstování smrkového porostu do mýtního věku velkým problémem? A že vliv klimatických změn a hospodaření v krajině se dotýká i přehradních nádrží, v nichž kvalita vody výrazně poklesá? Význam tůní, mokřadů a malých vodních nádrží pro zadržování vody v krajině proto neustále roste.
Zkrátka, jak uvádí Evropská úmluva o krajině, krajina je taková, jak ji vnímají lidé a krajinářská kresba je prostředkem, jak lze vnímání krajinného prostoru obyvateli vyhodnotit. Proto je naše publikace doprovozena i obrazy – uměleckými výjevy různých krajin s větším či menším vlivem člověka. Kulturní a přírodní krajina dnes stojí vedle sebe a obě mohou koexistovat např. prostřednictvím krajinných památkových zón. Zdravá a udržitelná krajina nám zlepšuje klima, dodává vláhu a půdu pro rostliny a opylovače a také přináší radost. Krajina a lidé, krajina a my, krajina je naše rodinné stříbro a náš odkaz pro další generace. Jsme proto zodpovědní za její udržitelnou správu.
Kniha „Krajina a lidé“ vyšla v edici Průhledy pod nakladatelstvím Academia (http://www.academia.cz/krajina-a-lide.html) a je k dostání za 260 Kč a v e-shopu www.academiaknihy.cz ji můžete nakoupit se slevou 20 %.
Na závěr přinášíme recenzi prof. Pavla Kováře:
Českou krajinou, dokud je
Krajina dává obsah trojrozměrnému prostoru, v němž se naše životy posunují – spolu s ním, navléknuty na výtahovém lanu čtvrté souřadnicové osy: času. Takto vymezený časoprostorový princip odpovídá škále vpravdě dobře přiléhající k popisu slovy: Krajina a lidé. Ostatně není asi náhoda, že stejně pojmenoval první novodobý „Úvod do krajinné ekologie“ (což zůstalo jako podtitul) také Emil Hadač, jenž se spoluautory z tehdejšího Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd knihu vydal (Academia 1982). Byl to pionýrský počin instituce, kterou v roce 1971 založil a která svým vznikem předběhla dobu. Pod neblahým řízením (osudu – eufemisticky řečeno) nedlouho po přelomu tisíciletí v ČR zanikla, zatímco jinde v zahraničí jí podobné vznikaly. Nezanikl tu však směr, který je sycen a poptáván stále více konfliktní současností. Proto mě nesmírně těší, že významná proporce autorů ze současné publikace, vydané 35 let po té první, je tvořena protagonisty v roce 2000 založené České společnosti pro krajinnou ekologii (v mezinárodním zapojení IALE-CZ), která se snaží alespoň v rámci možností spolkového života udržovat komplexní obor na mezinárodně respektované úrovni a zároveň promlouvat do poměrů naší státní správy.
Poloha výpovědi o české krajině, jejím vývoji a o nejdůležitějších vlivech na ni působících je zde spíše empirická než ryze badatelská, předkládá praktické a názorné příklady demonstrující spojení s rozhodovacími mechanismy v daných oblastech. Ty odráží členění tématiky do šesti (s náznakem sedmé perspektivy) bloků více či méně homogenních: Krajina jako společné dílo hospodaření a přírody, Zemědělství a půda, Lesnictví, Voda v krajině, Narušená krajina a její obnova, Plánování krajiny a její ochrana, Hospodaření v krajině a klima – je čas na změnu!. Odstup několika desetiletí se v přístupu ke krajině zračí především v technickém skoku dopředu a v razantní inovaci metodologií, jakkoli otázky kromě několika nových zůstávají stejné (viz např. variace v typologiích krajiny, snímání změn zemského povrchu v různých měřítcích apod.). Narůstá ocenění „dlouhodobých dat“ (časové řady měření v programu LTER) a mění se náhled na pestrost funkcí přirozených celků přírody (ekosystémové služby). Při takřka děsivých ztrátách půd tvořených přírodou v časovém rámci čtvrtohor si substrátového krytu jako zdroje obživy začínáme vážit (zemědělské půdy v ČR, hospodaření s organickou hmotou a půdní biotou, produkce potravin) a stejně diskutujeme nad vyvážeností kultivace dřevní hmoty v lesích, jejich ekologickou správou a mechanismy obnovy při poškození. Věnujeme daleko víc energie na poznání procesů udržení biologické rozmanitosti, klíčových druhů nebo jejich skupin významných pro setrvání samonosného vývoje specifických biotopů a indikační hodnoty některých z nich včetně patogenních organismů. Krevní řečiště krajiny s vodou jako základním životadárným médiem přitahuje pozornost víc než dřív: extrémy – vody moc a málo – se střídají nebývale. Odtud již není daleko k hledání příčinností v klimatických posunech a výkyvech. Speciální přínos vidím v zahrnutí ekologie obnovy, svým přístupem komplementární k ochraně přírody, jež staví na zonacích, plánech péče a odstupňovaných restrikcích: nově je vnesen experiment a asistovaná správa dolaďující adaptační schopnosti přírody samé.
Při loňské návštěvě harvardského krajinného ekologa a nestora oboru, prof. R. T. T. Formana v ČR, s pobavením zavzpomínal na svůj pražský pobyt v roce 1998, kdy při příležitosti první široce mezinárodní krajinně-ekologické konference v ČR k 650. výročí založení Univerzity Karlovy, na tiskové konferenci po vystoupení v televizi hned nepochopil „kyselé“ tváře novinářů, když na jejich dotaz, co nejvíce ovlivní evropskou krajinu, odpověděl, že plánování. To podstatné jméno v zažitém spojení se socialistickými pětiletkami tu bylo navýsost zdiskreditované. Věřme, že tato publikace bude dalším krokem k obnovení hodnoty, jakou naši předkové ctili ve vztahu k pokračování života za horizont vzdálenější než je rok či volební období, a že napoví, jak prakticky postupovat.
prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., Univerzita Karlova
