Ztrácíme půdu pod nohama?
Od jara do podzimu jsme na jedněch z nejúrodnějších polí sledovali, jak jednou na nich roste obilí a na sousedních polích už obilí nerostlo. Už nebylo ani zaseto. Naopak sem vjely bagry, těžké náklaďáky a úrodná půda zmizela a my jsme jen žasli, jak na dříve životodárné půdě roste další hrubě nečesky nazvaný obří areál obchodního centra. Na jednom typickém příkladu ukážeme, jak v současné době probíhá bezpříkladná likvidace zemědělské půdy. Tento trend se v posledních letech stupňuje a jeho rozsah pravděpodobně nemá v dějinách obdobu.
Boj o půdu
Proč někteří senátoři chtějí snížit poplatky za zábor kvalitní orné půdy pro průmyslové a obchodní areály, když tyto poplatky minulá vláda ve veřejném zájmu naopak zvýšila? Odborná i laická veřejnost ostře kritizuje senátní návrh novely Zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Autoři návrhu novely zákona tvrdí, že stávající výše odvodů má významné celospolečensky negativní dopady. Kritici oponují, že návrh servíruje investorům českou půdu a krajinu na zlatém podnosu a že ohrožuje nejcennější přírodní zdroje – úrodnou půdu a vodu.
Co všechno odnesly povodně?
Miliony tun úrodné půdy jsou každoročně odplaveny do vodních toků a přehrad. Erozí je v České republice ohrožena polovina zemědělské půdy. Stále častější přívalové deště a pěstování širokořádkových plodin nechránících půdní povrch znásobují ztráty úrodné ornice. Jsme schopni tento zničující trend zastavit? Odpovědi jsou až neuvěřitelné: téměř 90 % zemědělců u nás farmaří na pronajaté půdě. Za posledních dvacet let se rozlohy luk a pastvin snížily o čtvrtinu a naopak o třetinu se rozrostly lány kukuřice a řepky, přičemž obě tyto plodiny přispívají k půdní erozi. Půda, která byla odplavena z polí, nenávratně zmizela. V pořadu navštívíme několik obcí, které byly několikrát zasaženy bahnem z okolních polí. Zemědělci musejí od roku 2010 povinně dodržovat podmínky takzvaného Dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC). Jak jsou ale tyto zásady dodržovány, jaká je kontrola a jaké sankce?
Půda na zabití
V současnosti nejvíc ohrožuje množství a kvalitu zemědělské půdy několik faktorů, například zběsilá výstavba průmyslových staveb i kolonií rodinných domů, stavěných na původně orné půdě, dále neefektivní hospodaření s půdou, její znehodnocování průmyslovými hnojivy a nešetrným zacházením. Dokument upozorňuje, že je nejvyšší čas zabývat se její kvalitou a nabízí konkrétní příklady, jak půdu dále zhodnocovat a udržovat její kvalitu pro budoucí pokolení.
komentář: Alfréd Strejček
Kdo chce s vlky žíti
V roce 2014 se nedaleko Doks na Českolipsku objevila vlčí rodina se dvěma štěňaty. V Beskydech na severní Moravě se vlci vyskytují již řadu let, ale jde jen o jednotlivá zvířata, pravděpodobně migrující z Polska a Slovenska. To, že se necelých sto kilometrů od Prahy usadí vlčí smečka, je zcela nová situace. Znamená to, že se vlci natrvalo vracejí do naší přírody? A co to znamená pro nás, pro obyvatele kulturní krajiny, která se za celá staletí, co vlci vymizeli, zásadním způsobem proměnila?
Ekologická kauza, která hýbe veřejností – kdo za to může?
Provedení Národní inventarizace lesů (zkr. NIL) Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů nařídila ze zákona Vláda ČR s cílem pečlivě prověřit stav lesů v České republice. Ty jsou z většiny ve veřejném vlastnictví (v roce 2014 – 77%).
Historicky proběhla již druhá NIL. Její výsledky se zaměřují předně na stav zásob dříví v lesních porostech, ale tentokrát i na objem dříví vytěženého v období mezi první inventarizací (ukončena v roce 2004) a inventarizací druhou (ukončena v roce 2014).
Oficiální údaje o zásobách dříví v lesích jsou evidovány v tzv. Lesních hospodářských plánech vlastníků lesů. Oficiální údaje o výši těžby obsahuje Lesní hospodářská evidence vlastníků.
Zatímco údaje státních lesních podniků o těžbě jsou dostupné veřejně v podobě tvrdých dat, v případě soukromých vlastníků jsou dostupné pouze v podobě nepřesné statistiky ČSÚ.
Objektivní srovnání výsledků NIL tak umožňují zejména údaje státních lesních podniků. Největším z nich jsou Lesy ČR, které obhospodařují polovinu všech lesů v zemi. Z porovnání jejich oficiálních údajů s výsledky skutečného stavu zjištěného inventarizací však vyplynula velmi závažná zjištění.
Na svědectví NIL o rozsáhlé šedé ekonomické zóně založené na ilegální těžbě ve státních lesích a na její primární příčinu, obchodní model Lesů ČR, jsme se zaměřili v reportáži Nedej se Plus.
V první části jsou představené přirozené ekosystémy: lesy, louky, mokřady a říční systémy. Ve druhé části se diváci seznámí s umělými ekosystémy, se kterými pracují zemědělci.
V prvním dílu je popsána historie Krkonoš a osidlování této krajiny lidmi. Ve druhé části kamera ukazuje jednotlivé horské ekosystémy a vegetační pásma. Tato pásma s konkrétním klimatem pak určují výskyt rostlin a živočichů.
Kamenné poklady Blanických rytířů
Území Podblanicka oplývá přírodními krásami a bohatou minulostí. Nad meandry zlatonosné řeky Blanice se tyčí legendami opředené dvojvrší Velkého a Malého Blaníku. Odkud se na něm ale objevilo kamenné moře? Podél zlomů Blanické brázdy pronikaly kdysi hydrotermální roztoky, které daly vzniknout ložiskům zlata, stříbra a polymetalických rud, které už od pradávna dobýval člověk. Podíváme se na místo bývalého zlatého dolu, ale také jak vznikla známá Stvořidla a co se skrývá uvnitř ledečského krasu.
Josefovské louky
Z oblasti Náchodska po zničení přirozených mokřadů výstavbou přehrady Rozkoš a zanedbáním zavlažovacího systému řeky Metuje, zmizely brodivé ptačí druhy. Od roku 2007 po letech plánování buduje Miloslav Hromádko spolu s Českou společností ornitologickou první soukromou ptačí
rezervaci Josefovské louky, ve které má být původní ekosystém obnoven. Tento film přibližuje snažení pana Hromádka o navrácení ptactva do údolí řeky Metuje.
Vodní díla na Labi
V březnu 2012 Ředitelství vodních cest ČR vypracovalo materiál s názvem „Předkládací zpráva pro vládu České republiky, Podpora vnitrozemské vodní dopravy v České republice“. Materiál byl předán i s textem návrhu usnesení vlády, jehož podpisem se měla vláda především zavázat, že projekty ve zprávě obsažené bude financovat. Jejich případné schválení by mělo zavázat i další vlády, aby v průběhu příštích 30 let utratily až čtyři sta miliard. Nejde totiž jen o plavební stupeň Děčín na dolním Labi, ale také o další jezy u Přelouče, nový přístav mezinárodních parametrů v Pardubicích a na Slapech a o výstavbu kanálu Dunaj – Odra – Labe. Materiál zajišťuje i povinné financování různých studií, projektů a posudků, které plánují výtahy pro tisícitunové lodě a mnoho desítek kilometrů umělých vodních kanálů, umístěných mnohde i na portálech, vysoko nad krajinou. Byznys, který vynese projektantům rovněž miliardy a zároveň bude živit představu o efektivních vodních cestách v ČR. V neposlední řadě si tak i samotný úřad zajistí svou další existenci.
Nejžhavější projekt pro spojení s námořními přístavy se nazývá Labská vodní cesta. Jenomže již bylo za posledních 15 let jasně prokázáno, že žádná vodní díla umístěná na dolním toku Labe, parametry vodní cesty mezinárodního významu nezajistí. Důvodem není jen samotná řeka v délce 400 km až po Magdeburk, kde nemohou obchodní lodě celoročně plout, ale i podjezdná výška mostů a parametry plavebních komor v ČR. Labská vodní cesta je prostě pro mezinárodní obchod pouhou fikcí a výstavbou by došlo k zničení přírodních hodnot dolního Labe.
Přehrada v Beskydech
Když Julie Košťálová musela přesně před padesáti lety opustit svůj dům v Řečici pod Lysou horou v Beskydech, patřila její rodina ke stovkám dalších lidí, které z domovů vyhnala stavba vodního díla Šance. Za humny jí tehdy duněla nákladní auta sovětské výroby s náklady kamení pro nejvyšší sypanou hráz v tehdejším Československu. Argumenty režimu tehdy zněly: „Ostravsko potřebuje vodu. Ostravsko potřebuje ochranu před povodněmi.“ Dnes je ovšem přehrada téměř na suchu a hráz je v havarijním stavu. Informace o tom, že v době extrémních dešťů se hráz na Šancích může protrhnout, má Povodí Odry už téměř dvacet let. V pondělí 7. července 1997 byly Šance až ke koruně hráze plné vody a sesuv v úbočí Lysé hory se začal zrychlovat. Hrozilo nebezpečí, že pět milionů kubíků spadne do přehrady a vytvoří vlnu, která přelije hráz. Desítky tisíc lidí tehdy prchaly ze svých domovů při hromadné evakuaci. Naopak v pondělí 3. srpna 2015 byl stav vody v přehradě téměř na třetině zásobního objemu. Jen za tento jeden den ubylo z vodního díla 20 000 m3 vody a nikdo neví, kdy se vysychání nádrže zastaví. Bývalí obyvatelé Starých Hamrů teď chodí po suchém dně přehrady, prohlížejí si základy svých domů a ptají se: „Proč nás tenkrát vyhnali? Proč ani dnes neříkají pravdu?“ A dodávají: „Uplynulo půl století, režim se změnil. Ale je tu nové zklamání, strach a beznaděj…“
Česko suché, místy mokré
Hodinový blok občanské a investigativní žurnalistiky o životním prostředí. Česko suché, místy mokré, Nedej se plus a Občanské noviny
Mimořádně suchá a teplá zima prohloubila současný trend, kterým je nedostatek vody v krajině. Přestože se Českem pravidelně valí prudké deště s povodněmi, varují odborníci před opačným extrémem, kterým je sucho. Krajina ani lidé však na něj nejsou připraveni.
Statistiky meteorologů ukazují, že v posledních deseti letech je výskyt sucha nejčastější za posledních sto třicet let. Odborníci, kteří zkoumají důsledky oteplování a klimatických změn v Česku, proto vyzývají k přípravě plánů pro případy extrémního sucha. „Jde o to vědět dopředu, co udělat, když sucho přijde, a systematicky se na to chystat,“ vysvětluje Miroslav Trnka z brněnské Mendelovy univerzity a Centra výzkumu globální změny Akademie věd. Hrozba povodní i extrémního sucha může sloužit jako argument pro ty, kteří usilují o stavby nových přehrad. Vodní nádrže mohou skutečně sloužit jako zásobárna vody i částečná ochrana před záplavami, celkový úbytek vody v krajině však nevyřeší. Naopak. Stavba vodní nádrže je zásahem do krajiny a jejího klimatu, který ve svém důsledku může extrémní situace ještě prohloubit…
Jak léčit krajinu?
Česká krajina jako maloplošné území má své limity. Celá naše společnost v bezhlavé honbě za ziskem přetěžuje produkční schopnosti krajiny a narušuje ekologickou stabilitu. Probíhající klimatická změna způsobuje, že v atmosféře je více energie, která se projevuje extrémními jevy, jako jsou vichřice, povodně nebo lokální sucha. Na tyto jevy však naše postižená krajina není připravená. O to cennější je, že ve Spáleném Poříčí na Plzeňsku hledali způsob, jak krajinu učinit odolnější proti těmto jevům, a zároveň se snažili, aby jejich půda neztratila úrodnost a výkonost pro zemědělskou produkci a zároveň byla příjemným místem pro život. Aby bylo možné splnit tyto protichůdné požadavky, využili krajinný plán, územní plán i komplexní pozemkové úpravy, které projektantka Klára Salzmannová spojila v jeden vyvážený celek. Projekt by se nezdařil, kdyby do něj nebyli vtaženi místní obyvatelé, kteří se na jeho realizaci aktivně podíleli a potvrdili, že Evropská úmluva o krajině je geniální materiál. Důležitou osobou je rovněž starosta Pavel Čížek, který díky své vizi i organizačním schopnostem dokázal překonat nejrůznější legislativní nástrahy. A hlavně strávil nespočet hodin diplomatickým vyjednáváním se zainteresovanými stranami. Od něj se dozvíme základní zkušenosti a návod, jak postupovat při léčbě naší nemocné krajiny.
Pichlavá záležitost
Lesy v Krušných horách opět umírají. Lesníci znovu mluví o ekologické katastrofě. Náprava bude stát miliardy. Dalo se tomu zabránit? Kde se stala chyba?
Čechy – nový Klondike
V Čechách znovu vypukla zlatá horečka. Po dvaceti letech se do Čech vracejí těžařské firmy, které mají zájem o průzkum zlatých ložisek a následnou těžbu. Jedná se o Mokrsko, Petráškovu horu a Kašperské Hory, ale i řadu dalších lokalit. V prvních třech jmenovaných se nachází víc než dvě stě tun zlata, což je ve střední Evropě unikát. Zlato je ale ve skalním masivu jemně rozptýleno, proto by se musela hornina rozemlít doslova na pudr. Tím by se uvolnilo nejen zlato, ale také těžké kovy, především prudce jedovatý arzen. Co by těžba přinesla těžařským firmám a co místním lidem?
Domov na hraně
Už 24 let uplynulo od chvíle, kdy česká vláda přijala usnesení o územních ekologických limitech, které chrání mimo jiné historické městečko Horní Jiřetín a obec Černice. Místní občané ovšem žijí po celou dobu v nejistotě, protože těžaři se neustále snaží o prolomení limitů na dobývání uhlí a zbourání jejich domovů. Jak se žije na hraně lomu? O tom hovoří starosta Vladimír Buřt a kastelánka zámku Jezeří Hanka Krejčová, kteří oba už jednou domov ztratili – ve zlikvidované vesnici Albrechtice. Podaří se zachovat vzácný hornojiřetínský barokní kostel? A proč se Miloš Zeman zastává uhlobaronů?
Ostravské laguny
Nad ostravskými lagunami opět visí otazníky. Kdo, kdy a jak zlikviduje tuto starou ekologickou zátěž? Sanace lagun měla skončit dle smlouvy již v roce 2011. Realita však vypadá jinak. Toxické bahno z nejobávanější laguny R3 na likvidaci teprve čeká. Zařízení na dekontaminaci zemin postavené na břehu lagun hrozí výbuchem.
Dosavadní průběh sanace rozlítil obyvatele v Ostravě i na severu Čech. Sanaci provázejí stížnosti obyvatel, trestní oznámení, protesty sousedního státu atd. Muselo k tomu dojít? Co se bude dít dál?
Státní podnik DIAMO chystá výběrová řízení na dokončení sanace. Priority, které si stát určí, rozhodnou, jak sanace bude probíhat. A právě to je nejasné. Reakce a odpovědi kompetentních ministerstev mlhu nerozptýlily. Mnoho znepokojivých otázek zůstává nezodpovězeno. Půjde přitom o velké peníze a přirozeně také o naše zdraví.
Jak asi bude vypadat život v šumavských obcích za 10, 20 nebo 50 let? Po éře vietnamských tržnic a nočních klubů přichází nová krev. Rostou apartmánové komplexy, sídliště prefabrikovaných domků, pohledové dominanty šumavských plání zaplňují roztodivné stavby. Tlaky na zástavbu zemědělské půdy v národním parku rostou. Existuje vůbec strategie dlouhodobého rozvoje šumavských obcí s ohledem na místní obyvatele a okolní přírodu? Nebo se počítá s neviditelnou rukou trhu a její „samoregulací“? Architekt Adam z Prášil se rozhodl na problém chaotického rozvoje šumavských obcí upozornit tím, že se jej pokusí řešit v obci, kde žije. Inspiruje se při tom dílem a zkušeností švýcarského architekta Caminady. Je zřejmé, že tato cesta nebude snadná.
Národní park Podyjí je dosud jediným moravským národním parkem – byl vyhlášen v roce 1991 nařízením vlády ČR a svou rozlohou je nejmenším národním parkem v České republice. Na dolnorakouské straně na něj navazuje Národní park Thayatal. Hodnoty parku spočívají v jedinečné geomorfologii a celkové zachovalosti dyjského kaňonu a rozmanitosti zdejší přírody. Najdeme zde 42 km téměř neobydleného říčního údolí – je to jedno z nejzachovalejších a nejméně dotčených říčních údolí v Česku.
Film Alice Růžičkové dokumentuje unikátní okolnosti vzniku NP Podyjí, nesmírně cenného a různorodého území na hranici s Rakouskem, skrze portréty osobností, které stály u zrodu parku, ale i skrze současnou generaci, která péči o park a výzkum nyní přebírá.
Ochranáři Krkonošského národního parku zhruba první polovinu jeho existence bránili přírodu před „mocí pracujícího lidu“. V druhém čtvrtstoletí ohrožuje unikátní krkonošskou přírodu jiná moc – moc peněz. Stigmata budou varováním a budou i potvrzením smysluplnosti existence národního parku. Turisté – respektive poskytovatelé služeb a návštěvníci nejrůznějších národností a zájmů se stali novodobými dobyvateli krajiny Krkonoš. Jak přibýval počet nul v čísle označujícím počet návštěvníků za rok, rozšiřující se cesty ukrajovaly více a více z horských luk a lesů, někdejší chalupy se pozvolna měnily na kapacitní rekreační objekty, komplexy lesů začala drobit vedle svážnic také čím dál hustší síť lyžařských sjezdovek. Turistická střediska v údolích dnes kypí hmotou nových a stále větších staveb, technický sníh na lyžařských sjezdovkách osvětlují dlouho do noci po řadu zimních měsíců stovky výkonných reflektorů.
Apartmánové domy, auta, čtyřkolky, skútry a rolby, gangy sběračů borůvek – to je bohužel dnešní realita dobývaných nebo spíše již dobytých (či dobitých?) Krkonoš – nejstaršího národního parku České republiky.
Tentokrát o lidech, kteří ošetřují a zachraňují stromy v našich městech, a o těch, kteří stromy nenávidí a zabíjejí. Arborista – stromolezec (anglicky „Tree Doctor“) je poměrně nový a dynamický obor. S jedním z nich se budeme zajímat o to, jak se dnes u nás lidé ke stromům chovají a co způsobila nepovedená vyhláška bývalého ministra za ODS Chalupy. Podíváme se také do Drahelčic, kde občané zachránili památnou lípu, a do Blatné, kde se naopak někteří zastupitelé už mnoho let snaží pokácet krásné, zdravé a cenné duby před místní školou.
Krajina Jeseníků je formována po staletí činností člověka. Dnes jsou stopy po ní už téměř neznatelné a nepozorný návštěvník si jich většinou ani nevšimne. Zejména údolí Černé Opavy však bylo v minulosti důležitou obchodní stezkou, kterou strážily hrady, kutaly se zde železné rudy a rýžovalo – jako na prvním místě ve střední Evropě – zlato. Později se přidaly sklárny nebo hutě a panstvo si nechalo vybudovat pohodlné lesní stezky, které dodnes spojují některé části hor a které znají jen místní.
Divočina Evropana Josefa
Hodinový blok občanské a investigativní žurnalistiky o životním prostředí. Dokument Divočina Evropana Josefa je autobiografickým portrétem našeho předního lesnického ekologa prof. Josefa Fanty.
„Celý život jsem se řídil příslovím: cokoliv děláš, dělej promyšleně a mysli na to, jaké to bude mít konce“, říká emeritní profesor Josef Fanta, mezinárodně uznávaný vědec, který svůj profesní život věnoval ekologii lesa a krajiny. „Divočina“ nebyla jenom objektem jeho vědeckého bádání, Josef Fanta si ji prožil na vlastní kůži.
Soumrak moravské Amazonie
Moravská Amazonie, neproniknutelné lužní lesy nad soutokem řeky Moravy a Dyje, jsou ohroženy masivní těžbou dřeva. Přitom některé stromy jsou němými svědky dob Marie Terezie. Celá oblast Soutoku zůstala ušetřena masivního kácení díky hranici s Rakouskem. Po roce 1989 se tady rozšířila těžba a vznikla jedna z největších honiteb v republice. Přestože zde hospodaří státní lesy – Lesy ČR a.s., byly zde vykáceny stovky hektarů starých porostů, stromy, které pamatovaly napoleonské války. Podobný lužní les najdeme kolem Dunaje pod Vídní, ten měl být v osmdesátých letech zničen přehradou. Pod tlakem veřejného mínění byly plány na výstavbu přehrady zrušeny a celý lužní les mezi Vídní a Hainburgem byl vyhlášen jako národní park Donauauen. Půjdeme stejnou cestou?
Pořad o některých podezřeních, která přinesla znepokojivá zpráva o hospodaření státního podniku Lesy ČR podle zprávy Národní kontrolního úřadu z roku 2012.
Konec pražské zeleně
Úbytek zelených ploch v hlavním městě je alarmující. Městské části prodávají hluboko pod tržní cenou městské pozemky soukromým firmám. Přitom ve městě leží ladem stovky hektarů brownfieldů, například Rohanský ostrov, nádraží Bubny nebo Nákladové nádraží Žižkov, které jsou téměř bez zeleně. O to cennější jsou pražské parky a svahy, které slouží jako zelené plíce města.
Obyvatelé Malvazinek v Praze 5 se bouří proti záměru zlikvidovat park a mateřskou školu kvůli výstavbě 14 rezidenčních bytových domů. Už v roce 2006 soukromý investor uzavřel s nechvalně známým bývalým starostou Prahy 5 Milanem Jančíkem smlouvu o výstavbě takzvaných „startovacích bytů“ pro mladé rodiny. Prodejní cena městských pozemků byla 4 000 Kč za metr čtvereční, což je hluboko pod tržní cenou. Dnes se na „startovací byty“ jaksi zapomnělo, developer nabízí rezidenční byty s garážemi a ostrahou i za deset milionů.
Parková zeleň, která má ustoupit výstavbě, je rekreační oblastí pro občany z širokého okolí. Proti likvidaci parku se občané brání soudní cestou, kdy jako účastníci řízení žalovali Magistrát Hlavního města Prahy jako nadřízený orgán Úřadu Městské části Prahy 5. Soud uznal jejich námitky a v létě 2012 a zrušil rozhodnutí ve věci umístění stavby pro 1. etapu výstavby, které bylo nutným podkladem pro vydání stavebního povolení a nejvyšší správní soud toto rozhodnutí potvrdil. Nicméně mezitím Stavební úřad Prahy 5 již developerovi stavební povolení vydal.
