fbpx
Loading...

Platforma pro krajinu na Konferenci Krajinné inženýrství 2017

Home / Akce / Platforma pro krajinu na Konferenci Krajinné inženýrství 2017

20170809_104645

Příklad tzv. protipovodňového opatření realizovaného z prostředků OPŽP na povodí Lužické Nisy u Bílého Kostela nad Nisou. Lesní mokřad i se stromy byl zničen a na jeho místě vybudována hráz. Foto P. Petřík

 

Na konferenci Krajinné inženýrství 2017 s podtitulem Voda – „motor“ změn krajiny se 19. října 2017 chystáme přednést příspěvek „Voda v krajině a revitalizace“. Celý příspěvek s autory Petr Petřík, Klára Salzmann, Josef Hejzlar, David Pithart a Josef Fanta vyjde na stránkách http://www.cski-cr.cz po skončení konference. Níže uvádíme jeho zkácenou podobu.

 

Abstrakt

Jak vrátit vodu do krajiny a jak ji v ní udržet? Jedním ze strategických cílů a priorit ochrany vod by se měla stát především revitalizace říční sítě doprovázená změnou přístupu k jejímu managementu. V co největší části povodí by měla být obnovena hydrografická síť s její přirozenou hydromorfologií. Počet a rozsah revitalizací vodních toků však neodpovídá současným potřebám společnosti (definovaných například v Národní adaptační strategii na změnu klimatu) a finanční zdroje na ně nejsou plně využívány. Tento příspěvek shrnuje doporučení vzešlá na konferenci Říční krajina 2017 organizované Koalicí pro řeky (www.koaliceproreky.cz), kde se diskutovaly možnosti, výzvy a překážky revitalizací vodních toků.

Dalším strategickým cílem je zlepšení retence vody na celém území České republiky. Každý vlastník by měl udělat všechno pro to, aby voda vsákla do půdy tam, kde spadla. Týká se to volné krajiny, ale i všech sídel, zemědělské, lesní krajiny, výrobních areálů, sídlišť, v neposlední řadě i rodinných domů. Součástí tohoto strategického cíle je také změna přístupu každého z nás k vodě, maximální úspornost, recyklace vody a omezení její spotřeby. Klimatické změny vidíme jako příležitost pro diskuzi, která by se neomezovala pouze na technická řešení, ale vzala by vážně i potenciál ekosystémů a přirozených procesů, které v naší krajině probíhaly po tisíciletí a které jsme drasticky zredukovali. Platforma pro krajinu (www.nasekrajina.local) vytváří prostor pro takovou diskuzi.

 

Ochrana vod v České republice

Podle Rámcové směrnice EU o vodách (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky), mají členské státy přijmout opatření k odstranění znečištění povrchových vod zejména plánovanou obnovou mokřadních ekosystémů a snížením znečištění ve všech dílčích vodních útvarech. Po jejím zavedení dosáhla ochrana vod v České republice v posledních dvou desetiletích sice řady pokroků, nicméně řešení stále narůstající četnosti hydrologických extrémů – povodní a such i jakosti vody stále postrádá dostatečně komplexní a důsledný přístup.

V minulosti byl přirozený stav hydrografické sítě, tedy potoků a řek v daném povodí významně pozměněn technickými úpravami. Pramenné oblasti a mokřady se odvodňovaly a rašeliniště se vysušovala kvůli těžbě rašeliny. Vodní toky se napřimovaly, zahlubovaly a zatrubňovaly, abychom získali zemědělské pozemky a urychlil se odtok vody. Řada toků byla obestavěna hrázemi s cílem omezení rozlivů na plochách niv, aby se daly lépe využívat pro zemědělství a urbanizaci. Další toky byly přehrazeny množstvím jezů a výstavbou nádrží pro využití vodní energie či odběry vody. Mnoho jezů v současnosti již nemá praktické uplatnění. K rozlivům do nivy dochází až při několikanásobně vyšších průtocích oproti přirozeným stavům, což má za následek erozní nestabilitu koryt toků a produkci plavenin, urychlení odtoku, snížení retenční kapacity říčního systému a zvyšování povodňových vln v dolních částech povodí. Degradace pramenných úseků toků a mokřadů v odvodněné zemědělské půdě má samozřejmě dopady na vodní režim krajiny. Podobně jako u rozšiřování nepropustných ploch dochází ke zrychlení a redukci malého vodního cyklu, které se projevuje vysokou lokální zranitelností při výskytu sucha.

V oblasti jakosti vod se situace z minulosti zlepšila v objemu čištěných odpadních vod a organického znečištění splaškovými a průmyslovými odpadními vodami z velkých komunálních a průmyslových zdrojů. Nicméně zatížení říční sítě živinami (zejména fosforem) z odpadních vod, a v některých oblastech ČR i zatížení z produkčních rybníků, je stále neúnosně vysoké a způsobuje eutrofizaci a neplnění požadavků Rámcové směrnice EU o vodách. Kritický, dosud nedoceňovaný vliv na kvalitu vody v tocích zejména v oblastech s podprůměrným specifickým odtokem a v suchých obdobích, má komunální znečištění z malých sídel. Legislativa v ochraně kvality povrchových vod před znečištěním z malých sídelních zdrojů je nedostatečná. Rovněž není uspokojivě řešeno v současnosti velmi aktuální znečišťování toků organickými polutanty, jako jsou pesticidy a farmaka.

Podstata problému ochrany vod tkví v obecně přijímané představě, že zlepšení situace v retenci vody, v ochraně proti povodním a suchu i v jakosti vod lze dosáhnout pomocí technických opatření při zachování současného stavu silně modifikované hydrografické sítě, tedy výstavbou dalších nádrží, ohrázováním toků a regulací říčních koryt. Taková technická opatření jsou však drahá a mnohdy působí protikladně vůči různým požadavkům (viz obrázek) a jsou neúčinná v extrémních situacích. Naproti tomu kapacita přirozených zásobních prostorů v nivách se uplatňuje pružně. Zahrnuje samoregulující mechanismy tlumící výšku povodňových vln i nadměrný pokles průtoku v korytě v suchém období. Samočisticí kapacita přirozeného systému toku a údolní nivy je vysoká a účinně dokáže zadržovat organické znečištění, plaveniny i živiny. Podrobnější příklady čtenář nalezne v publikaci Krajina a lidé (Petřík et al. 2017).

Strategickým cílem a prioritou ochrany vod by se měla stát především revitalizace říční sítě a údolních niv doprovázená změnou přístupu k managementu říční sítě. V co největší části povodí by měla být obnovena hydrografická síť s její přirozenou hydromorfologií, včetně pramenných částí toků a mokřadů (s využitím historických podkladů). Využití záplavových oblastí údolních niv by mělo být podřízeno přirozenému odtokovému režimu a urbanizace ani zemědělské využití by neměly omezovat přirozený rozsah rozlivu vody do nivy. Důraz by měl být kladen na 1) kvalitu vody, 2) ekologický stav říční sítě a 3) účinné řešení znečištění živinami z malých komunálních zdrojů. Také je třeba podpořit vsakování srážek a opětovné využití srážkové vody odtékající ze zpevněných ploch v urbanizovaných územích. Dále je nutné legalizovat a maximálně rozšiřovat použití alternativních sanitačních postupů bez napojení na vodní cyklus, zejména kompostovací záchody, které lze používat s výhodou v zástavbě rodinných domů a v malých sídlech. Silné a slabé stránky, hrozby a příležitosti této problematiky shrnuje přehled v publikaci Krajina lidé.

 

Plavební stupeň Děčín jako příklad nepochopení veřejného zájmu

Zastavme se u jedné z hrozeb pro vodní režim v krajině, kterou lze poměrně jednoduše administrativně vyřešit, a tou jsou nevratné technické úpravy na tocích. Takovou úpravou může být hojně diskutovaný Plavební stupeň Děčín (PSD). Má přeshraniční dopad, protože se přímo dotýká evropsky významné lokality Labské údolí. Údolí Labe v Českém středohoří a zejména navazující kaňon Labe v Labských pískovcích, jehož svahy na pravobřežní straně jsou dnes chráněny v nejvyšší kategorii jako národní přírodní rezervace, je svou pestrostí geomorfologických forem ve střední Evropě unikátní. Komise pro životní prostředí AV ČR (dále KŽP AV ČR) kritizovala nezařazení lokality Labského údolí do Národního seznamu evropsky významných lokalit soustavy NATURA 2000. Snahy o výstavbu PSD jsou problematické nejen z environmentálního, ale především z ekonomického hlediska (nízká splavnost). V rámci mezinárodního srovnání jsou takové snahy anachronické – s probíhajícími klimatickými změnami přistupuje k revitalizaci i velkých toků a jejich návratu do přírodě blízkému stavu řada rozvinutých zemí (Německo, Rakousko, Francie, Itálie aj.).

Na naprosto výjimečný splaveninový a hydrologický režim největšího toku v ČR, nejvyššího možného řádu u nás, poukazuje i samostatná studie v rámci EIA, která ještě není uzavřena. KŽP AV ČR doporučila dále, aby MŽP jako příslušný úřad ve svém stanovisku vyjádřil nesouhlas s návrhem koncepce vodní dopravy z hlediska možných negativních vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví ve smyslu § 10g odst. 2 zákona EIA, a to z důvodu rozporu návrhu koncepce s požadavky § 45i odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny v části navrhující vybudování Plavebního stupně Děčín. Návrh koncepce je podle ní v rozporu s tímto zákonem, podle něhož: „Pokud posouzení podle odstavce 2 prokáže negativní vliv na příznivý stav předmětu ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti a neexistuje variantní řešení bez negativního vlivu, lze schválit jen variantu s nejmenším možným negativním vlivem, a to pouze z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu a až po uložení a zajištění kompenzačních opatření nezbytných pro zajištění celkové soudržnosti soustavy ptačích oblastí a evropsky významných lokalit podle odstavce 11“, a to z těchto důvodů: nebyly prokázány naléhavé důvody převažujícího veřejného zájmu a nebyla uložena a zajištěna kompenzační opatření.

Jak vidno, často se u podobných staveb argumentuje ve jménu veřejného zájmu. Na místě je připomenout existující judikaturu, která se vyjadřuje k pojmu „naléhavý veřejný zájem“ a k otázce, kdy naléhavý veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody při aplikaci zákona o ochraně přírody a krajiny. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. 6 As 73/2015 z 30. září 2015 konstatoval, že existence či intenzita veřejného zájmu je mnohdy otázkou navýsost politickou, kterou nelze od politiky zcela oddělit, avšak zároveň mezi výsledky politické činnosti a pojem veřejného zájmu nelze bez dalšího klást rovnítko. Dále Soud dovodil, že příslušný úřad v daném případě pochybil, když při posuzování hodnoty veřejného zájmu v daném případě nezohlednil všechny dokumenty, které měl prokazatelně k dispozici, nýbrž zohlednil jen některé (ty, které podporovaly závěry úřadu). Přitom při posuzování existence naléhavého veřejného zájmu a jeho převahy nad zájmem ochrany přírody je třeba zohlednit všechny důležité podklady, jinak výsledek trpí nepřezkoumatelností.

Domníváme se, že místo podpory takových projektů by pozornost měla být zaměřena na projekty revitalizací drobných vodních toků a mokřadů v krajině. Tímto se právě zabývali i účastníci konference Říční krajina 2017, která se konala ve dnech 27. – 28. 4. 2017 za účasti asi 60 odborníků z oblasti ekologie, vodního hospodářství, hydrogeologie, vodních staveb, administrace evropských fondů a dalších. Účastníci konference a závěrečné diskuse se shodli na doporučeních, která v drobných úpravách přejímáme v závěru tohoto příspěvku.

 

Doporučení k problému revitalizací vodních toků a měkkých opatření v krajině s cílem zvyšovat retenci vody

 

Počet a rozsah revitalizací vodních toků a dalších měkkých opatření v krajině zaměřených na zvýšení retence vody v ČR neodpovídá současným potřebám společnosti (definovaných například v Národní strategii adaptace na změnu klimatu). Přetrvávající meliorace nadále snižují zásoby podzemní vody a při pokračování trendu klimatické změny lze předpovídat její další úbytek. Množství finančních prostředků alokovaných na revitalizace je přitom značné. Operační program Životní prostředí (OPŽP) a jeho struktura neodpovídá reálným požadavkům a neodráží skutečný, realizovatelný postup prací. V první řadě chybí koncepce realizovatelných prvků v krajině a jejich návaznost. Dále si je nutno uvědomit, že výstavba tůní a výsadby vegetace jsou až posledním stupněm realizace revitalizace uvedené plochy. Předcházející etapy často stavebního charakteru velmi často nejsou součástí podpořených aktivit v rámci OPŽP. Tyto zdroje však nejsou využívány, případně jsou využívány především na vyhotovení studií proveditelnosti, v daleko menší míře na vlastní realizace projektů. Správci vodních toků (v prvé řadě státní podniky spravující povodí toků a státní podnik Lesy ČR) stále nevnímají revitalizaci říční sítě a ekologickou správu toků jako svoji prioritu. Tento úkol jim nebyl jakožto prioritní předložen ani jejich zřizovatelem MZe – nebo jim byl předložen pouze formálně bez skutečné vůle zajistit jeho splnění. Z tohoto důvodu se nestali stěžejními žadateli o financování projektů z programů OPŽP, jak se očekávalo.

Příčiny tohoto stavu lze formulovat a navrhnout jejich odstranění:

 

 

Administrativní a vlastnické překážky

  1. U intravilánových akcí či u revitalizací na obecních pozemcích přetrvává problém složité administrace, na kterou se menším obcím nedostává potřebných kapacit, a proto jsou nuceny najímat firmy, což se projeví nárůstem nákladů. Žadatelům o revitalizační projekty navíc vadí proměnlivá a dosti nepřehledná pravidla OPŽP.
  2. Přetrvávající problém vlastníků pozemků a jejich souhlasu s revitalizacemi vede k pokřivenému stavu, kdy hospodařící subjekty jsou důležitějším zúčastněným subjektem než majitelé. Subjekty hospodařící na zemědělské půdě jsou přitom vůbec jednou z nejdůležitějších cílových skupin pro dotace na dodržování ekologických aspektů hospodaření. Příjemce dotace by ale měl strpět na svém půdním bloku revitalizační projekt.
  3. Získání stavebního povolení nezbytného pro čerpání dotací je dlouhodobý a komplikovaný proces. Bylo by proto vhodné metodicky vést zejména vodoprávní úřady a sjednotit jejich přístup k právním problémům spojeným s revitalizačními projekty (rušení stávajících úprav, vynětí ze zemědělského půdního fondu apod.).
  4. Systém veřejných zakázek (kritérium nejmenší ceny) snižuje často odbornou kvalitu projektů.

 

Nedostatečná erudice úředníků a malé obecné povědomí

  1. Plány povodí podniků Povodí s. p. nejsou veřejností akceptovány a využívány k tlaku na realizaci revitalizací, a proto je třeba využít veřejná projednávání, aktivizovat obce. Plány povodí jednotlivých toků vlastně nejsou skutečnými plány povodí na zlepšení retence vody. Jedná se o plán správy technických zařízení na uvedených tocích. Správa povodí se vlastně retencí vody v krajině nezabývá vůbec.
  2. Silně zaostávají znalosti inženýrů – absolventů stavebních fakult ohledně technických aspektů revitalizací. Odborné školy vodohospodářského směru nepřizpůsobily svou výuku potřebám doby.
  3. Přetrvává nedostatek kvalifikovaných projektantů v oblasti revitalizací. Komory architektů a urbanistů by měly zahrnout školení ohledně revitalizací do systému svého vzdělávání a využít jejich značného vlivu na rozhodování v obcích. Řešením je úzká spolupráce technických a biologických profesí, resp. poskytnout větší prostor nově se objevujícímu oboru, jímž je krajinářská architektura, který se hodlá víc zabývat krajinou a řešením environmentálních problémů měst a obcí.

 

Úloha klíčových ministerstev

  1. Tituly OPŽP zaměřené na revitalizace a měkká opatření v krajině jsou v konfliktu s dotačními národními programy MZe zaměřenými na tvrdá opatření technických protipovodňových opatření a měly by být přehodnoceny.
  2. Podobně MMR nevhodně vyhlásilo podporu protipovodňových opatření v lesích založených na zkapacitňování koryt a nikoli na retenci vody. Bylo by např. vhodné zahájit diskusi o vhodnosti revitalizace malých lesních toků, které jsou sice evidovány jako neupravené, přesto jsou ve špatném a dále se zhoršujícím ekologickém stavu (zahlubování).
  3. MŽP by mělo více vysvětlit obcím, co se myslí přírodě blízkou protipovodňovou úpravou a systematicky vzdělávat lidi v regionech.
  4. ČR podepsala Evropskou úmluvu o krajině v roce 2002, kdy se zavázala řešit problematiku krajiny tzv. mezirezortně. Bohužel mezirezortní přístup ke krajině v České republice není příliš úspěšný, stále nejsme schopni vzájemného dialogu a spolupráce. Přitom krajina je právě tím unikátním prostorem, kde nemůže mít každý z našich zájmů svůj vlastní prostor. Musíme začít spolupracovat, komunikovat, stanovit priority a hledat nejlepší řešení.

 

Systematická a dlouhodobá podpora

  1. Po dokončení studie proveditelnosti v případě nesouhlasu části majitelů (hospodařících subjektů) s navrhovanou akcí (přírodě blízká protipovodňová opatření, revitalizace) často nejsou dále s dotčenými subjekty vedena jednání s cílem přesvědčit je o potřebnosti strpět revitalizační projekt.
  2. Kofinancování projektů OPŽP může být problémem a mělo by být zajištěno z národních finančních zdrojů. Není ale jasné, z čeho budou revitalizace financovány poté, co již nebudou k dispozici fondy EU.
  3. V České republice chybí úřad pro aktivní podporu revitalizací, který by v této oblasti vyvíjel dlouhodobou a systematickou činnost.

 

Česká republika jako jedna z mála zemí EU nemá zavedené krajinné plánování. Přitom právě krajinný plán (podobně jako plán územní) by mohl stanovit koncepci rozvoje v daném území a priority i s ohledem na revitalizace. Česká krajina v současnosti potřebuje nalézt novou tvář. Dnes se nedá obecně hospodařit na několikaarových pozemcích, ale všeobecný přechod na velkoplošné obhospodařování půdy, které nebere ohled na lokální stanovištní podmínky, střídání plodin, potřebu organického hnojení a řídí se jen ekonomickými hledisky, je naprosto nevhodný. Poškození erozí, ohrožení suchem, povodněmi je aktuálním problémem. Základním dokumentem by mělo být vypracování politiky nebo strategie krajiny, která by jasně stanovila vize dalšího rozvoje, priority. K tomu je ale nutný konsenzus všech ministerstev. Jsme tohoto konsenzu schopní? Platforma pro krajinu (www.nasekrajina.local) nabízí prostor, kde by takový konsenzus mohl vzniknout.

 

 

Poděkování

Činnost Platformy pro krajinu probíhá za podpory projektu Strategie AV21 (program Rozmanitost a zdraví ekosystémů). Vznik tohoto příspěvku byl umožněn díky dlouhodobému koncepčnímu rozvoji BÚ AV ČR, v. v. i. (RVO 67985939). Za právní konzultace děkujeme JUDr. Haně Müllerové, Ph.D. z Ústavu státu a práva AV ČR, v. v. i.

 

 

Literatura

Petřík P., Macková J. & Fanta J. (2017): Krajina a lidé. – Academia, Praha.